Téma týdne

Jak nás, knihomoly, vidí svět?

6. února 2015 v 15:27 | Marillee
Nedávno jsem narazila na článek, který spojuje alkoholiky a knihomoly 19 různými vlastnostmi. Ano, na první pohled se zdá, že se autor trefil do černého, jenomže pojďme se na to podívat společně a společnými silami rozebrat tuto problematiku a naprosto podkopat autorovu myšlenku. Protože v některých věcech s ním opravdu silně nesouhlasím.

Já budu třeba knihomol.

Loučení

6. června 2014 v 16:00 | Marillee
Maturitu za sebou ještě nemám, ale moje bývalá třída ano. Neptejte se proč, prostě jsme na bývalé škole končili ve 3. ročníku. (A myslím si, že bych to mileráda uvítala i nyní, jelikož myšlenka na další takový rok jako byl tento mě moc netěší.)

Před dvěma týdni mi bylo ctí navštívit můj potenciálně vlastní maturitní ples a dost prudce mě píchlo u srdce. Mrzelo mě, že mezi svými bývalými spolužáky nestojím taky a neoslavuju. Oslavovala jsem, to ano. Jenomže s cílem se co nejlépe se všemi rozloučit. Teď každý z nich stojí na volné noze a více než polovina se odstěhuje studovat do zahraničí a nejspíš tam taky i zůstane. A já nemám blbý Facebook, abych očíhla, jak žijou.

Jde o takový ten pocit... Loučila jsem se. Ne s lidmi, to sice taky, ale o to nešlo. Na té škole jsem sice strávila "jen" 4 roky, jenomže zrovna ty nejvíce, jak to říct, progresivní. Zkrátka šestá třída až vyšší gympl, roky puberty, dospívání, začlenění se do kolektivu... Valná většina lidí tohle zažívá na základkách, kde se ovšem se vším loučíte po dlouhatánských 9 letech. Já tam takovou dobu sice nestrávila, ale celý strávený čas v té škole mi natolik přirostl k srdci, že jsem až skoro litovala svého rozhodnutí ze školy odejít. Chápejte, mám mezi nimi něco jako nejlepšího kamaráda, i když na takové řeči nevěřím. Zkrátka a prostě tam mám hodně dobrých přátel a skoro jsem zapomněla, jak dobře se mezi nimi cítím. A ten pocit, když je vidíte, jak dobře se mají oni i bez vás...

Tím nechci říct, že by si mě měli víc vážit, to vůbec ne. Navíc jsem se se všemi kromě pár lidí viděla naposledy při mém odchodu ze školy, což je tři roky zpátky, takže jim nemám co vyčítat. Ale pocit, že to všechno vlastně už skončilo a už se to nedá vrátit zpátky, nebo jenom zpomalit... Jak strašně rychle ten čas plyne. Už začínám být senilní, že jo. Pořád si pamatuju svoje přijímačky v páté třídě - krev z nosu, krvavé otisky na SCIO přijímacích papírech, vroucné učitelky, které mě neustále obtěžovaly otázkami, jestli si nechci dát pauzu... A teď je to všechno pryč. Zkrátka PUF! S odchodem mé třídy už nemám důvod se vracet na svou bývalou školu. Tato myšlenka mě noří do pocitu naprosté beznaděje.

Zavřela jsem za sebou jedna obrovitánská vrata a děsím se, až uzavřu i ty další...

Omlouvám se za tento článek, je hodně zkomolený. Jako ženská jsem přeskakovala z myšlenky na myšlenku. Tak snad se v tom vyznáte.

Nemám ráda oblíbené knihy

30. května 2014 v 16:20 | Marillee
Jedu si to takhle metrem do školy, čtu si na iPadu celkem neznámou knihu Delirium a co nevidím - slečna, která stojí vedle mě, čte červené pokračování knihy Divergence (nevím, kolikátý je to díl, pamatuju si pouze barvu). Podívám se na sedadlo přes uličku a sedí tam kluk, tak v mém věku, a v ruce drží jak jinak než Divergenci. Vystoupím a jedu po eskalátorech do vestibulu a na obou stěnách tunelu na mě neustále bafají reklamy na Divergenci.

Aaaaaaah, moje hlava!

Jsem snad jediná, koho takováhle obrovská propagace spíš odradí? Jo, jednou jsem na knihu D. narazila na Amazonu a říkám si, že to nemusí být špatný. Pak za mnou ale přišla spolužačka, naprostá fanynka Hunger Games, že to čtou její asi 3 kamarádky a že hrozně touží si to taky přečíst, a začala mi básnit, jak je to naprosto úžasný. Od té chvíle jsem knihu začala nenávidět, aniž bych přečetla byť jen první větu. Vyhledala jsem si ji na databázi knih a samozřejmě - víc než 90% z hodnocení, všichni si ji vychvalují, ale přeci jen...

Když mi bylo pět...

17. května 2014 v 14:00 | Marillee
...nedívala jsem se tolik do zrcadla. Byla jsem sama se sebou spokojená... Eh, vlastně jsem vůbec neřešila, jak vypadám.

...mým největším snem bylo se alespoň na pár minut dostat k jedné figurce My Little Pony, kterou jsme měli ve školce. Poníky jsem zbožňovala, to ostatně dodnes, neustále jsem je překreslovala, ale nikdy se mi do ruky nedostalo víc než poník na pouhé omalovánce. Stejné s figurkou. Než jsem se jí stačila vůbec dotknout, jedno z dětí jí ostříhalo hřívu. :(

...nenáviděla jsem panenky a plastová miminka. Přišlo mi divný, že bych já, sama skoro mimino, měla chovat nějakou plastovou napodobeninu. V kočárku jsem vozila svého nejoblíbenějšího plyšáka - delfínka, kterýho mi daroval bratr, když mi byly 4 roky. Dodnes ho mám a zbožňuju.

...vstávala jsem o víkendu klidně v 5 hodin ráno. Celkem rozdíl, když to porovnám s dneškem. Ale kdo by si chtěl nechat ujít nové díly Pokémonů, které začínaly v 6 hodin, hned po Teletubies?

...začal se mi budovat život. V této době jsem se poprvé seznámila svými koníčky, které mi vydržely dalších 10 let a hodně mi zasáhly do života. Jak dobře, tak i bohužel špatně.

...dívala jsem se bratrovi přes rameno do učení. Rozčilovalo ho to. Hlavně ve chvílích, kdy ho máma zkoušela z anglických slovíček a já jako malé děcko si všechna hned zapamatovala, což on nedokázal.

...seznámila jsem se s Harrym Potterem. Teda ne, že bych potkala jeho hereckého představitele. Babička nám koupila audioknihu prvního dílu namluvenou Jiřím Lábusem. Pamatuji si, jak jsem tenkrát vůbec nechápala, o čem se tam mluví :)

...naučila jsem se nepřetahovat v omalovánkách. A jak mě dokázalo naštvat, když mi někdo zkazil mojí rozpracovanou omalovánku!

...maminka mi kreslila kočičky-princezny. Byly to vlastně dívky v plesových, krásných šatech, které akorát měly kočičí ouška, očička a čumáček, někdy i tlapičky jako ruce položené na šatech. Maminka jim kreslila lokýnky a mně se to strašně moc líbilo :)

Když mi bylo pět, nevěděla jsem, co znamená číslice 5. Nevěděla jsem, co je to věk a co znamená "narodit se". Neznala jsem tolik věcí, ale přesto jsem se měla pohádkově. Zbožňovala jsem každý den, ale nevěděla, co je to život.

Terezín

12. dubna 2014 v 18:51 | Marillee
Já vím, že je to celkem mimo téma, ale vzhledem k mé nedávné návštěvě Terezína bych tento článek chtěla věnovat právě tomuto městu.

Žena vs. Muž

4. dubna 2014 v 21:08 | Marillee
Už od pradávna se traduje myšlenka, že ženy pocházejí z Venuše a muži zase z Marsu.

Já bych se k tomu dovolila vyjádřit trochu odborněji a pomocí naší supr encyklopedie Wiki, kterou mám otevřenou na dalším panelu, vybrat vlastnosti obou planet ve spojení s daným pohlavím :))

Cestování do minulosti?

30. března 2014 v 17:32 | Marillee
Když byste se zeptali mého přítele na cestování časem, začne vám vysvětlovat, že do minulosti se cestovat nedá. Do budoucnosti teoreticky ano. (Kdybychom vyvinuli takovou rychlost, až by naše tělo stárlo rychleji než ta kolem, či co :D.) Jenomže to vás nezajímá. Vy prostě chcete cestovat do minulosti. Ať už, protože máte pocit, že se líp žilo, nebo prostě chcete napravit své chyby.

Já bych ohledně obou případů byla velice skeptická. Totiž, žádná doba v minulosti není o nic lepší než ta přítomná. Přestava, že mě budou za mé radikální názory mučit středověkým způsobem nebo se mnou prostě budou zacházet jak s kusem masa mě upřímně moc neláká. Dejte mi vědět, jestli někoho z vás ano :D. A co se týká druhé možnosti, bála bych se, jaké by to mělo následky pro přítomnost. Tedy, říká se, že všechna naše rozhodnutí otevírají cestu pro nové paralelní světy. Tak si představte, jak si cestujete do minulosti, abyste té super kočce raději koupili drink a chovali se míň připitomněle, a následkem se vrátíte ne do její náruče, ale do postapokaliptické pustiny.

Dost mě to myšlenkami zavádí k jednomu super filmu, který vám všem ze srdce doporučuji. Taková pořádná komedie s Rachel McAdams (hlavní blondýna Protivné sprosté holky) v hlavní roli - Lásky čas (klikni ČSFD). Film vypráví o mladíkovi, který ve své rodině dědí po mužské linii schopnost cestovat do minulosti. Samozřejmě tuto schopnost využívá hlavně ke zbalení dívky, již zmíněné Rachel, a s jistotou vám tvrdím, že opravdu stojí za to tento film vidět. Neboť v něm dochází právě i k těm rozhodnutím, která když se změní, vedou potom zcela jiným směrem :)


A neboť můj mozek funguje zcela surrealistky, asociovaně, už jsem došla do bodu, odkud se nemůžu nikam odpíchnout :) Tímto bych tedy uzavřela své krátké pozastavení se nad cestováním časem. ^^
 
 

Reklama
***Veškeré obálky a anotace na tomto webu stahuji z
pokud ovšem nejsou z vlastního či jiného zdroje.
K filmům používám obrázky z ČSFD.