Dávej si pozor na pusu...

3. dubna 2015 v 20:32 | Marillee |  Přemýšlím
...aneb jak jsem nad sebou začala ztrácet kontrolu. Lehce a rychle, aniž bych si to uvědomovala. A stačilo k tomu doopravdy málo. Pár hloupých slov od blízkých, dokonce i od lidí, které ani neznáte. I těch pár hloupých slov se dokáže člověku pořádně zavrtat pod kůži a způsobit neštěstí. U mě konkrétně zapříčinila sebekritičnost a s tím postupnou ztrátu sebevědomí.


Pamatuju si, že první zlom nastal někdy v deváté třídě. V té době jsem hrála už desátým rokem na housle a vůbec si nemyslím, že bych hrála špatně. Naopak, někdy si říkám, že jsem hrála sakra dobře! Na závěrečném koncertě mého absolventského roku (který se konal o rok dřív než tato příhoda) za mnou dokonce po mém vystoupení chodili lidi z publika a doopravdy mě chválili. Jakože ne takoví ti rodiče, jejichž dětem hráváte na vánočních besídkách a jsou unešení jen ze samotné přítomnosti houslí (a tím nechci nikoho urazit, takoví jsou i moji rodiče), ale gratulovali mi opravdický muzikanti, lidi, kteří tomu všemu rozumí. A já jsem v tu chvíli věděla, že ten koncert pro mě je a ještě nějakou dobu bude v mém dosavadním životě největším úspěchem.

https://igcdn-photos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-xaf1/t51.2885-15/10254210_1415188148749166_1631225114_n.jpg


Jenomže právě v té deváté třídě jsem jednou vzala do rukou housle před nesprávnou osobou. Byla to moje kamarádka, která hrála na klavír a hrozně si zamilovala jednu smutnou a překrásnou skladbu houslí s klavírem - Song From a Secret Garden. Chtěla jsem ji udělat radost, a tak jsem se skladbu učila, abychom si ji někdy zahrály spolu. Jenomže mně vždycky sedly ráznější a energetičtější skladby, pro ty táhle a smutné jsem moc trpělivosti nepobrala. Zahrála jsem jí pár taktů a následovala věta, která mi v tu chvíli zněla něco jako:

"Hm, čekala jsem víc."

Od té doby jsem postupně začínala mít problém zahrát i jen těm hudebně hluchým rodičům na vánočních besídkách. Čím víc se to po mně chtělo, tím větší problém jsem s tím měla.

Potom, co jsem skončila s houslemi (z vlastního rozhodnutí, nebylo to vyvolané příhodou výš), jsme si s kamarády založili ze srandy kapelu. Byli jsme tři. Oni hráli na klavír a kytaru, já sem tam brnka do houslí, párkrát zkusila nějaký ten rytmus na bicí a nakonec jsem se rozhodla pro zpěv. No a na začátku prváku měl kytarista imatrikulák se svoji novou třídou. A přišel s nápadem, že bychom jim tam mohli zahrát, tak říkám, proč ne? Vždycky je všechno poprvé. Jenomže to jsem ještě netušila, že zpívat na mikrofon bude takový problém. A rozhodně jsem nečekala, že na mě bude civět tolik lidí, holek a kluků v mém věku, kteří nás budou další měsíc pomlouvat, pokud to teď zkazíme. K mojí smůle jsem se ztrapnila já. Vypadl mi text. Ale tak co, to se stává, byla moje první reakce. Jenomže to mělo docela dost drastické následky a já začala v duchu zamítat jakékoliv veřejné vystupování.


http://bzmedia.cz/band/7e/b2/0c7e/51/a4/7061/Oj8H0kK8XjWoSMCqDH9vwGXuxNdsiItJ.jpg


Hned po našem malém výstupu na imatrikuláku, jsem se zapsala do školního sboru, který nacvičoval písničky od ABBY na jeden večerní koncert. Samé hitovky - I have a dream, SOS, Lay all your love on me a já nevím, co ještě. Pan profesor chtěl od někoho zazpívat tři řádky jako sólo u písničky Thank you for the music. A protože se v něm zpívá o dívce se zlatými vlasy, vybral mě a mojí spolužačku, jelikož jsme tam byly dvě jediné blondýnky. Čímž vlastně eliminoval možnou nervozitu, která ze mě z předešlých zkušeností přímo sálala. Ale zkusit jsem to pořád chtěla, o to víc, když na to nebudu sama. Jenomže co se nestalo - když jsme došly k mikrofonu a začaly zpívat, uvědomila jsem si, že nejspíš nejsem vůbec slyšet, protože se mi kamsi poděl hlas. A v tom momentě jsem si všimla, jak se doprovodná kapela sestávající z kluků ze staršího ročníku pochechtává. V tu ránu jsem nechtěla zpívat ani coby součást sboru.

Tyhle malé a nepříjemné zážitky se mi začaly kumulovat. Čím víc jsem jich prožila, tím víc jsem ty další brala vážně. Ve třeťáku jsem psychicky nezvládla výstup před třídou na semináři, kdy jsem měla celou vyučovací hodinu přednášet o mé oblíbené trojici filozofů - Sokrates, Platon, Aristoteles. Abyste to pochopili, po ani ne deseti větách jsem se rozbrečela a utekla ze třídy. A po tomhle zkratu následoval další v jiném předmětě. A po něm další. Učitelé mi kladli na srdce, že s tím musím do maturity něco udělat, což mě vystrašilo ještě víc. Nakonec jsem se tomu začala vyhýbat, všelijak se z výstupů před třídou vykrucovat. Dokonce jsem několikrát mámě nalhala, že je mi špatně, aby mi nehrozilo ústní zkoušení.


http://globe-views.com/dcim/dreams/depression/depression-06.jpg


A představte si - na oslavě plnoletosti kytaristy z naší "kapely" jsem se musela vidět s jeho spolužáky po té době znovu. Doopravdy jsem si přála, aby neměli ponětí, kdo jsem, jenomže oni si mě pamatovali. Ta holka, co nám zpívala na imatrikuláku.

"To nevadí. Ne každý může zpívat."

Rozhodně to vadí! Vadí to člověku, kterému odmalička lidé říkají, že zpívá krásně nebo hezky... Prostě tak, že to lidem nedrásá uši. A myšlenka, že jsem 18 let žila ve lži, je doopravdy deprimující. Doteď, kdykoliv se snažím zpívat před lidmi, mám pocit, jako by se mi na hlasivkách usadila žába a při každém mém pokusu začala zběsile skákat. Proto to raději nedělám. Ale snažím se, doopravdy se snažím, od toho imatrikuláku jsem podle mě dosáhla velkého pokroku. Škoda jen, že to nikdo neuslyší...

Proto Vám kladu na srdce. Pravda je sice lepší než lež, ale dá se obejít. Snažte se takovýmto poznámkám vyvarovat, protože adresát si je může brát příliš osobně a pak to má na jeho osobnost nedozírné následky. Ze mně coby nic neřešícího extroverta, se stal labilní, uzavřený člověk, který svoje chyby pitvá dokola a dokola a nedokáže se s nimi smířit, i když se ho okolí snaží přesvědčit o opaku.

Měla na Vás někdy vliv negativní poznámka směřovaná na Vaši osobu?

Dokázali jste se s ní smířit?




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Šklíba Šklíba | E-mail | Web | 3. dubna 2015 v 20:56 | Reagovat

Rozumím ti... Dokážou mě rozhodit jen pár slov a dál už nemůžu ani dýchat. Stačí jen taková drobná poznámka a jsem nekompromisně v háji. Vždycky před tím než mám mít referát tak mi začne bít úplně srdce, skoro mi vypadává i vidění a při přednášení se zadrhávám a zapomínám slova, třepou se mi ruce a hlas. Nikdy nevím kam se mám koukat, jestli do zdi na zem nebo tak. Z pitomých poznámek si dokážu vyvodit jen jediné a to, že nenávidím lidi. Jinak za tebe doufám, že to překonáš, držím ti palce (protože je škoda neukázat se světu jen kvůli lidem, kteří nevědí jak se mají chovat)...

2 Vlasta Vlasta | E-mail | Web | 3. dubna 2015 v 21:08 | Reagovat

Skoro jako by to byl článek o mně. Možná bych to taky někdy rozvedla v jiném článku, ale chci ti říct, že chápu, jak ses vždycky po některé z těch poznámek cítila. Vždycky jsem byla baculaté dítě a holt se mi to vymklo kontrole. V rodině žádnou podporu nemám, při všech příležitostech mi připomínají, že jsem tlustá a tak. Patnáctiletí spolužáci nemají moc pochopení a čím víc lidí mi říká, abych s tím něco udělala, tím víc se uzavírám do sebe a snažím se to ignorovat. Nevím proč, možná nějaký instinkt. A nebo prostě neumím snášet tyhle poznámky a trochu se bojím, že kdybych se změnila, změnila by se spousta věcí. Jen kvůli vzhledu...

No nic, jsem někde jinde. :-)

3 Eaa Eaa | Web | 3. dubna 2015 v 22:00 | Reagovat

Na negativní postřehy od jiných lidí už si moc nevzpomínám, protože je celkem úspěšně přebily mé vlastní. Ale mám takové podezření, že právě ta hojnost v oblasti sebekritiky zapříčinila jedna vcelku nevinná poznámka. Možná se jich nastřádalo i víc. Někoho kritika prostě rozhodí víc, než by bylo nutné. Může každý bezvýznamný komentář dopodrobna rozebírat a ze všech stran prohlížet. Jak to vlastně ten člověk myslel? Při tom by stačilo tak málo - třeba se i zasmát vlastní chybě nebo si vymyslet jakýkoli jiný způsob, jak se vypořádat s kritikou.
Mám vlastní zkušenost s pronášením referátu v slzách (až do konce, utéct by mé dřevěné tělo ani nenapadlo), ale mě to nějakou záhadou spíš pomohlo - dodnes nechápu, jak...

4 K. K. | Web | 3. dubna 2015 v 22:05 | Reagovat

Holka, mluvíš mi z duše. Naprosto chápu všechno, o čem píšeš a dokážu se do toho natolik vcítit, že mám pocit, že jsem to snad sama psala. Nedávno jsem na tohle téma taky zkoušela psát článek, skončil v rozepsaných, kde je až doteď a nemyslím si, že ho někdy dotáhnu do konce. :-D

Já to takhle měla s prospěchem ve škole. Moje matka byla vždycky neskutečně přísná a na známkách si zakládala. Byla jsem trestaná i za dvojky. A čím víc požadavků na můj prospěch kladla, tím horší byl můj skutečný prospěch. Ze stresu jsem byla schopná podělat každou písemku či ústní zkoušení. Stejně tak to bylo s mým řidičským "uměním". V autoškole všechno bez problémů, sedět za volantem mě bavilo. Pak byla dlouhá pauza, protože auto jsem neměla a rodiče mě do jejich odmítali pustit. A když jsem se po dvou letech dočkala a absolvovala jsem s nimi svou první jízdu, pořád křičeli, ať dávám bacha a když se za mnou najednou objevil kamion, máma už preventivně vyděšeně lomila rukama, že všichni umřeme a kamion do nás určitě narazí. Od té doby nejsem schopná auto ani nastartovat. A další velkou historií je - stejně jako u tebe - já a zpěv. Zpívala jsem ráda, pořád a myslím si, že mi to i docela šlo. Rodiče ale byli jiného názoru a pak jsem se najednou začala bát a stydět.

Díky za dokonalý článek!!!

5 ASH ASH | Web | 4. dubna 2015 v 11:11 | Reagovat

Zažívám něco podobného. Tedy ne, co se hraní a zpívání týče, to raději nedělám.

Pro mě jsou důležité inteligence a vlastní názor a podle nich také posuzuji ostatní. Na hodinách ve škole spolupracuji, pokud mám na něco názor, řeknu ho, tedy takhle jsem to alespoň do nedávna měla. Šla jsem na vysokou s tím, že tam budou dospělí a alespoň trochu chytří lidé a nejspíše jsem se spletla, neboť jsem si kvůli určitým spolužákům vytvořila psychický blog, který mi zabraňuje konverzovat stejně jako dřív. V dnešní době se nejspíše aktivita, cílevědomost a inteligence neodpouští. Nejdříve jsem si blbých keců a šuškání spolužaček nevšímala, bylo mi to jedno. Říkala jsem si, že jsem na tom lépe, neboť na rozdíl od nich mám vlastní názor, nesedím jako pecka a neshazuji ostatní, ale čím více se to opakovala, tím více mi to vadilo, až jsem nakonec postupně přestávala mluvit, když se mnou dané osoby byly na hodině. Jsem hold slabá, ale není to tak, že bych nedokázala snést kritiku, dokáži, ale tohle není kritika, to je pouhé shazování a to jen proto, že jsem na rozdíl od nich spolupracovala, a tak si mě vyučující pamatovali a měli rádi, což jim nejspíše vadilo.

6 Marillee Marillee | E-mail | Web | 4. dubna 2015 v 11:52 | Reagovat

[1]: "Nenávidím lidi" je teď moje nejpoužívanější věta. :D Ono tu nejde úplně jenom o zpěv, ale o jakékoliv přednášení před lidmi. Snad se ti to zlepší. Já na tom pomalinku pracuju. :-)

[2]: Tohle je ale fakt příšerný. Kdybys byla dospělá a byla úplná kulička, tak řeknu "ano, měla by jsi s tím něco kvůli zdraví dělat", jenomže jsem viděla tvoje fotky. Jednak teda nijak tlustá nejsi, druhak je ti panebože patnáct. Ale chápu tě, tohle musí být hrozný tlak na psychiku. Řekni si, jestli jsi zdravá a jestli zdravě žiješ, to je hlavní. :-) Nějaké společenské ideály... Ty se furt mění!

[3]: Umím se zasmát vlastní chybě. (Doteď chytám záchvat smíchu, protože jsem napsala do německé tajné policie KGB. :-D) Jenomže tyhle poznámky jsem prostě spolka a řekla si, že se jde dál. Ale ono se dál nešlo. Zakořenily ve mně a čekaly, až bude vhodný čas vypučet. A přednášet referát ve slzách... ??? To teda zírám. :-|

[4]: Promiň, že to tak řeknu, ale nenávidím rodiče, kteří kladou svým dětem moc velké nároky. Známky jsou známky a o ničem nerozhodují. A "čím víc, tím horší" je úplně přesný. Rodiče a taky známí mě pak všade nastrkovali, abych hrála na housle, nebo zazpívala s kytarou. Takže jsem působila jako hroznej kakabus, když jsem mermomocí opakovala "NE!".

[5]: :-D Tohle mi připomíná jednu osůbku - mě. V tom článku nejde ani tolik o zpěv jako o jakékoliv veřejné vystupování. :-) Jinak já si taky otevírám tzv. "hubu" ve třídě a nebojím se vyjádřit byť i nesouhlas vůči vyučujícímu. Jeden složitý spolužák se se mnou přestal bavit, protože prý "jsem začala všecko hrozně řešit". Tak promiň, že tam celou hodinu neprosedím a nečumím do zdi jako ostatní!

VŠ se ultra mega bojím. Já se totiž ráda ptám (a jakože hodně), když mě něco zajímá a není mi to jasné, takže se bojím, že to tam někdo bude brát za neschopnost, vlezdoprdelkářství a podobně...

Nejvíc mi v tomhle ohledu pomohlo si uvědomit, že se stejně s těmi lidmi nebavím a jediný co, tak s nimi musím vytrpět jen nějaký ten rok, dva ve škole. :-) Pak budu mít klid.

Přeju všem hodně štěstí!

7 Neriah Neriah | E-mail | 4. dubna 2015 v 15:15 | Reagovat

To je trochu, jako bys psala o mně, akorát u mě se to netýká zpěvu ani ničeho podobného, s čím mám tedy taky problém - jen ne k vůli kritice ostatních, stydlivým introvertem jsem byla vždycky, na to mě nikdo nemusel kritizovat.
Bylo mi tehdy asi třináct a dala jsem kamarádce dárek k Vánocům. Ona mi řekla, že je hnusnej, A i když mě pak ujistila, že si dělala srandu, zůstalo to ve mně. Já si na něm dala skutečně záležet a doteď si myslím, že na něm nebylo nic hnusnýho, a to o srandě jsem jí věřit nedokázala. Většinu lidí baví vybírat dárky, těší se na reakci obdarovaného... Já ani náhodou. Už se mi i několikrát stalo, že jsem dárek nepředala, protože jsem měla strach z reakce. Je pro mě mnohem jednodušší nedat nic než vydrržet tu chvíli napětí, co ten člověk řekne. Je to naprosto praštěný, vím. Ale prostě se toho nemůžu zbavit. :-( A to přitom nemám kromě téhle zkušenosti jinou špatnou, ostatní mi vždy děkovali a pokud se jim dárek nelíbil, nepoznlaa jsem to na nich. Někdy stačí vážně málo k tomu, aby jeden druhému ublížil a odstartoval v něm takový strach.

8 Žabička Žabička | 4. dubna 2015 v 15:25 | Reagovat

Kvák

9 ASH ASH | Web | 4. dubna 2015 v 16:29 | Reagovat

[6]: Blbě na to budou koukat možná tak spolužáci. Vyučující převážně ne. Ty většinou nemají rádi, když se zeptají na názor a třída najednou nemá názor na nic, takže pro ně to bude příjemná změna. :D
Jinak já si neustále opakuji, že se s nimi nebavím, tak mi to může být jedno a navíc za rok už je ani nemusím nikdy vidět, budu-li mít štěstí. :D Sice jsem ten blok ještě nepřekonala, ale také mi pomáhá, když si usmyslím, že je ještě více vydráždím tím, že budu více aktivní. :D

10 Kate Kate | E-mail | Web | 5. dubna 2015 v 22:36 | Reagovat

Tak tohle naprosto chápu.
Mám téměř stejný problém. Zvlášť když mám přesně takové spolužáky, jako ty popisuješ různé lidi v článku.
"Bože, nauč se mluvit." , "Ježiši, co ty tady děláš -_-." a podobné narážky mi už tolikrát snížily sebevědomí..
Bohužel s tím nejde nic udělat. Je to bezmoc a zkus jim vysvětlit že ti to drásá nervy a psychiku. :-?

11 bludickka bludickka | E-mail | Web | 6. dubna 2015 v 17:09 | Reagovat

Tak tomuhle rozumím. Taky ve mně často zůstane kritika druhých. A taky když se nějakým způsobem ztrapním, úplně mě to pro příště zablokuje. Už někdy v devítce na základce jsem přestala dělat referáty a radši jsem si nechala psát pětky. Na střední, když bylo těch referátů víc, tak jsem byla schopná mluvit jen první hodinu, a to jsem ještě přišla pozdě, abych musela rovnou předstoupit a začít.. Jak jsem měla mít referát až v pozdějších hodinách, tak jsem se stihla tak šíleně vystresovat, že jsem byla úplně rudá a koktala jsem, no hrůza...

12 Amálka Amálka | Web | 7. dubna 2015 v 18:59 | Reagovat

Pochopila jsem to tak, že se chlapci hihňali, protože jste zpívaly potichu a ne hned falešně! A ona nervozita taky udělá svoje.
S proslovy před třídou jsem měla taky velké problémy, ale pak jsem to jednou překonala, protože projev před celou aulou byl součástí zápočtu na VŠ. Byla jsem v té chvíli úplně v tranzu, ale od té doby se už nebojím a vlastně se tím teď částečně živím.
Jinak špatně snáším kritiku, co se týče úklidu, třeba když mi někdo začne říkat, že neumím umýt nádobí, vytřít podlahu nebo vyžehlit, to bych fakt vraždila a moje sebevědomí trpí:-)

13 Marillee Marillee | E-mail | Web | 7. dubna 2015 v 19:10 | Reagovat

[7]: Jo, tohle taky fakt nechápu. Ať už je dárek sebeošklivější, vždycky ho s úsměvem přijmu a několikrát za něj poděkuju. :-) Tohle zamrzí...

[9]: Jojo, mě to sem tam taky lehce uspokojuje, když jim alespoň dám větší důvod mě nenávidět. :D

[10]: Nejhorší je, že pak člověk začne brát vážně kdejakou kravinu, kterou mu kdokoliv řekne. I když to dotyčný třeba zrovna takhle nemyslel. :-?

[11]: Stím vystresováním během dne to znám. Proto doufám, že budu mít hned první ústní zkoušku maturity ráno a bude to němčina, abych pak mohla z toho ostatního odmaturovat jako emočně vycucaný zombie, kterýmu je všechno jedno. :-D

[12]: V tu chvíli právěže člověk neví. Říká si, proč by se mi smáli za to, že zpívám potichu?

O prezentacích v sále na VŠ jsem už slyšela tolikrát, že se mi při každém připomenutí roztočí žaludek. :-D A úklid - mám něco podobného. Bratr umí vařit a neustále mě shazuje, že si neumím postavit ani vodu na čaj. Podotýkám, že jsem zatím naživu a nikdy jsem nechcípla na hlad kvůli absenci rodičů. :-)

14 stuprum stuprum | Web | 10. dubna 2015 v 4:32 | Reagovat

Podle mě jsi hlasově nadaná a byla bys super zpěvačka. :-)

15 Marillee Marillee | E-mail | Web | 10. dubna 2015 v 17:24 | Reagovat

[14]: Jasně, protože to je přesně to, co chci dělat, až budu velká. ;-)

16 albafos albafos | Web | 11. dubna 2015 v 10:45 | Reagovat

ŠÍŘÍM PRAVDU, DOBRO A LÁSKU - http://albafos.blog.cz

17 So3ra So3ra | Web | 12. dubna 2015 v 1:13 | Reagovat

Já jsem řekla svým kamarádům že ať mi raději lžou, protože já jsem člověk který nikdy neunese pravdu....NIKDY!
Nevím jestli to byla poznámky ale negativní rozhodně byla. Kvůli koktání si někteří mí mozkově nevyvinutí vrstevníci mysleli, že jsem postižená. Od té doby někteří lidé se mnou jednají jako s dítětem a proto mě občas popadá myšlenka, zda-li jsem taková za kterou mě mají.

Mimochodem taky nesnesu mluvit před davem lidí. Ten pocit, když před tebou stojí dav který soudí každý tvůj pohyb nebo každou tvou větu... je příšerný! [:tired:]

18 Elis Elis | Web | 12. dubna 2015 v 9:20 | Reagovat

Je nutné si nepřipouštět názory druhých, bohužel většinou nejsou vedeny dobrými úmysly, je nutné se znát, vědět co všechno umíme, co zvládneme a jaký jsme a vážit si samy sebe a nenechat si do hlavy nasadit názory od druhých lidí, mít své sebevědomí...

19 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 21. dubna 2015 v 21:48 | Reagovat

Tak mě naštěstí nikdo neřekl, že by od mých hudebních schopností čekal více... Takže nadále experimentuji s houslemi, kytarou a občas bicí a klavír.
Mě se docela dotklo, když mi jedna holka řekla, že se divně oblékám... od té doby se více starám o to, co nosím a podle mě je to ale celkem změna k lepšímu :D

20 Lany Lany | Web | 22. dubna 2015 v 14:49 | Reagovat

Aj mne sa tak stáva. Totálne to človeku znemožní výkon.
Super článok :-) Nevedela som, že hráš na husliach :-D

21 Marillee Marillee | E-mail | Web | 22. dubna 2015 v 17:43 | Reagovat

[17]: Ano! I když se předtím hodiny uklidňuju, že je to vůbec nezajímá! :D Prostě v tu chvíli máš pocit, že děláš všecko špatně.

[18]: V mém případě jde tohle už dost špatně. Jsem tak sebekritická, že jsem i roztrhala několik maleb, protože nebyly takové, jaké jsem očekávala, že budou. I když vím, že to nebyla žádná obludnost.

[19]: No vidíš, i něco dobré se v tom najde. :D

[20]: To neví ani moji spolužáci, pomalu ani kamarádi, haha! :-D Díky. :)

22 Adele • hers.blog.cz Adele • hers.blog.cz | Web | 24. dubna 2015 v 17:21 | Reagovat

Ale ne, to je strašný :( Já mám to štěstí, že jsem hodně extrovertní, s výstupy před lidmi nemám vůbec problém, teda - mám to tak, že předtím mám trému, ale pak se postavím na pódium a všechno to ze mě jakoby spadne a já se do toho vžiju...
Nikdy bych nikomu takhle nesrazila sebevědomí... od té kamarádky to bylo celkem hnusné... ale chápu, že to asi nemyslela špatně.
Přeju spoustu dalších pokroků, snad se ti podaří jednou na všechny ty hloupé poznámky zapomenout a dokážeš před někým třeba zazpívat!!! :)

23 Hakun Hakun | E-mail | 25. dubna 2015 v 1:22 | Reagovat

Moje slova te pravdepodobne zranila uz vicekrat aniz bych si to uvedomila.Jeste k tomu jsem se te dokola porad ptala, proc jsi prestala hrat... uz nemam klavir u sebe, ale svoji cast porad umim.

24 Marillee Marillee | E-mail | Web | 25. dubna 2015 v 9:14 | Reagovat

[22]: Celkem hnusně mi to jen vyznělo, můj mozek si to přebral prostě po svém. Ani už nevím, jak přesně ta věta zněla, ale hlava z toho vytáhla jen to, co by mi mohlo uškodit. Ach, to naše ženský přemýšlení. :-D Díky moc! Spíš, abych odmaturovala, když se tam půjde podívat veřejnost. :-D

[23]: Na housle jsem nepřestala hrát kvůli tomuhle. Prostě jsem nezvládala pocit druhé školy - další povinnosti. Měla jsem k tomu ještě gymnastiku a už mi to po těch letech stačilo. :-) Pro radost si ještě hraju. A samozřejmě - aniž by sis to uvědomila. Protože někteří lidi mají tu schopnost si i z komplimentu vyvodit urážku. (Na takovém lvlu naštěstí nejsem :-D) Spíš jsem v tu chvíli nesnesla pocit, že jsem někoho svým výkonem byť i jen trochu zklamala. Navíc člověka, kterej té hudbě taky rozumí.

25 Em Em | Web | 25. dubna 2015 v 14:13 | Reagovat

O hudbu, hlavně o zpěv, se taky už dlouho zajímám a nemilých poznámek jsem si taky dost vyslechla. Nemam ale pocit, ze by mě to od zpivano odrazovalo. Taky mam pocit, ze se zlepsuju a navíc je to proste vasen - to si nezakazes :) Chápu, ze ty zážitky musely být opravdu nepříjemné a mrzí mě, že to došlo tak daleko. Člověk se proste musí umět odprostit od pocitu trapnosti a toho, ze ho všichni sledují a čekají na jedinou chybu (i když to tak právě často je), jinak by nemohl v životě odprezentovat jediný referát.
Dávno nemam nálepku 'inteligentni blondyny' , protože se často ptám a většinou priznam, když něčemu nerozumím.. Jo, bývá to trapné. Ale sama pro sebe vím, ze je to tak lepší

26 Em Age Em Age | Web | 3. května 2015 v 21:30 | Reagovat

Rozhodně jde o to, jak člověk pravdu podá, ano... taky mi takovéhle neuvážené poznámky dost sráží sebevědomí. :-( Držím palce, ráda bych si s tebou zazpívala. :-)

27 Em Age Em Age | Web | 3. května 2015 v 21:30 | Reagovat

Nechceš se někdy domluvit a natočit nějaký duet? :-) 8-)

28 Marillee Marillee | E-mail | Web | 6. května 2015 v 20:32 | Reagovat

[25]: Já jsem radši hloupá pro okolí než pro sebe. :-) Prostě se zeptám. Od zpívání mě to neodrazuje, ale zpívám jen, když jsem sama doma. :D

[26]: Hehe, ty máš nádhernou barvu hlasu, což mně chybí. :-) Ale kdyžbych se k tomu někdy měla, tak klidně. Akorát si teda nevěřím, kor když si poslechnu tebe. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
***Veškeré obálky a anotace na tomto webu stahuji z
pokud ovšem nejsou z vlastního či jiného zdroje.
K filmům používám obrázky z ČSFD.