Červen 2014

KOMIX | Středobod vesmíru

30. června 2014 v 10:00 | Marillee |  Svět podle Butterfly
Už kolikrát jsme se všichni nasmáli u toho, jak si Fláj každý chce pohladit, fotit se s ní a vůbec - být pořád u ní. A to je v tolika ohledech strašně sobecký pes! Ani o jídlo by se nepodělila! (Dobře, to byl špatný příklad, ani člověk se o jídlo nedělí rád.) Naposledy jsem se nad jejím monstrózně přitažlivým charismatem rozchechtala v Lednicích, kde si na naší hafanici každý druhý kolemjdoucí ukazoval prstem a později k ní přiběhl s otázkou, jestli si ji může pohladit. Ještěže je to tak hodný pes, protože ne každý se zeptal. Možná byla v tu chvíli středem pozornosti i kvůli/díky svým vyholeným tlapkám a krku a pro ostatní působila jako naprostý chudáček... Taková vyžírka emocí.

Jo a nejvíc mě Fláj dopálila minulý rok. Jeli jsme do lednického areálu o letních prázdninách se známými, kteří mě neviděli alespoň pořádný 4 roky... A představte si, já jsem milé paní X nestála skoro ani za pozdrav. Ok, pozdravila mě, jenomže svoje "Ahoj!" obohatila o "Kde máte Flájinu?" a mně bylo jasné, že otázky typu "TAK JAK JSI SE MĚLA, CO ŠKOLA, CO KLUCÍ, TY SI VYROSTLA!" nepříjdou vůbec na řadu. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale přeci jenom... Kde je ta slušnost?!

A takhle to vypadalo celý následující týden. Fláj dostala zbytky pizzy, já si je musela skoro vyfňukat, páč zbožňuju kůrku. Fláj lezla všem do postele, já se mohla radovat leda tak z nepohodlné přistýlky. Fláj si šla smočit kožich do tamního rybníka, já se musela spokojit se sprchou... Fláj, Fláj, Fláj... Smějící se


Mrtvá kuřata aneb Konec školního roku

27. června 2014 v 16:01 | Marillee |  Fotodeník
Poslední týden školy jako takový, kdy jen musíte plnit školní docházku. Jistěže nemusíte, ale měli byste. A my končící školní rok, jako každý jiný, zaplnili nejrůznějšími návrhy, kam na výlet. Samozřejmě padl návrh na grilovačku a bazén u spolužáka, který nebyl přítomen. A samozřejmě nápad nalákal nejvíce lidí. Ale zachovali jsme se slušně a celé to vzali jen jako pokus o třídní vtípek.

Ve středu jsme naplánovali celodenní výlet do Liberce, který mě sice nevyšel lacině, ale stál celkem za to. Vstávala jsem v 5:30, z čehož se vzpamatovávám ještě dodnes, jenomže i tak by to na mě nemělo žádný vliv, jelikož jsem člověk NEUSTÁLE UNAVENÝ. A v tomto stavu jsem jela do Liberce. O to víc unavená jsem byla, jak jsme se celý den pohybovali. Dopoledne zoo, odpoledne akváč, kde jsme byli něco okolo tří hodin. A zpátky do Prahy v sedm večer s tím, že jsem musela domů jet přes celé město... Ale stálo to za to. Viděla jsem něco, co jsem vživotě neviděla. Totiž mrtvá ptáčata v jednom z výbehů v liberecké ZOO. Jo a taky laserovou šou v aquaparku. Ale ta mě už tolik neodvázala.

Přehlídku fotek (mrtvých) zvířat bych chtěla započít mou ranní návštěvou, která měla povahu téměř šokující. Stalo se mi totiž, že zpoza mojí postele, na straně, kde přes noc spočívá moje ceněná blonďatá hlava, vylezl pavouk. Ne ledajaký. Sekáčů se nebojím, ale když má pavouk viditelné chloupky na těch svých hnusných osmi nohách, propadám panice dokonce i já. No nic, nechala jsem ho žít, už dávno jsem věděla, že se v mém pokoji schovává něco odporného, ale já to nejsem. O to hůř mi bylo, když po pěti minutách, co jsem z pokoje odešla, zmizel. Tak někde trajdá po pokoji, pomyslela jsem si s mírným zděšením, a měla jsem pravdu. Když jsem se totiž večer vrátila, s plným močovým měchýřem jsem si to zamířila přímo na záchod a málem se počůrala ze šoku, co to sakra leží na zemi. Mojí ranní navštěvu něco ošklivě rozpláclo o toaletní kachlička a já bych přísahala, že to byla naše podlá fenka! Amen.


5 rad, jak dozajista zblbnout

25. června 2014 v 16:00 | Marillee |  Přemýšlím
Taky máte někdy pocit, že je svět moc růžový a daří se vám na váš vkus až moc dobře? Chybí vám ten zarytý pocit stereotypu, když chodíte po svém okolí jako nejunavenější mrtvoly, které se tu kdy procházely? Mám tu pro vás pár rad, jak se k takovému stavu vrátit. Inspirovala jsem se sama sebou, takže nezaručuju 100% funkčnost pro každého.

1) Počítač
Nemusí to být zákonitě hraní her. Ale počítač jako takový jsem sem prostě musela napsat, jelikož právě díky němu jsem nedávno probdila celý víkend v mém depresivním pokoji za jediného světla oslepujícího monitoru. A stačil mi k tomu jen můj perfekcionismus, když jsem se snažila vytvořit nový desing pro tento blog. Ani byste nevěřili, kolik návrhů jsem vytvořila a spokojila se teprve s tím posledním.

Ale pokud patříte do té kategorie, na kterou funguje hraní her... Doporučuji hru Spore. Tvoříte si svoji vlastní příšerku, začínáte od buňky, až nakonec dobudete celý vesmír. Vězte, že 4-6 hraní uteče jako nic a venku kvůli pozdnímu vstávaní v odpoledních hodinách je už zase tma. A při každém zavření očí se pohupujete po fiktivním světe, ve kterém jste před chvílí hráli se svou příšerkou.

2) Houby
Když už jsem nakousla to zavírání očí a vnucené obrazy nedávno zažitých věcí, stejné je to i s houbařením. To je sice vesměs příjemná aktivita, jelikož jste při ní opravdu aktivní, chodíte po lese a hledáte jedlé houby. Jenomže to, co nastává potom, už tolik adrenalinu nevyčerpá. Totiž krájení. A následné sušení. Ale hlavně to krájení. Sedíte na chatě a najednou je celý den pryč, ruce máte od plektenchymu, protože jste celé prosluněné odpoledne strávili nad číštěním hub a následným krájením a uskladňováním k sušení. A když jdete spát, houby vás pronásledují při každém zavření víček. Bohužel tuto situaci můžete využít jen na podzim, ale stejně doporučuju!

3) Škola
Téma, u kterého se ani nemusím pozastavovat a vysvětlovat. Tohle snad pochopí každý, kdo ve škole skoro každý den sedí do pozdních odpoledních hodin. Nulová hodnota života. Přímá cesta k našemu cíli!

5) Zdřímnutí jen tak
Nejlepší věc, kterou můžete udělat. "Jsem nějaká utahaná. Večer mě čeká akcička, tak si tak na hoďku zdřímnu." Opravdu, pokaždý, co tohle udělám, a to to dělám fakt často a ani k tomu nepotřebuju nějaké vyšší cíle, jsem ještě víc utahanější než předtím. Shodla jsem se na stejném výsledku i s vícero lidmi, tak mi dejte kdyžtak vědět, kdyby zdřímnutí někomu z vás naopak pomáhalo.

4) Zdřímnutí po obědě
Něco podobného, ale s bonusem. Taková ta nálada po tom, co se přejíte, že si potřebujete na chvilku schrupnout. No a já se většinou probouzím až někdy zase, jak jinak, večer. Navíc je spánek po jídle nezdravý, takže ne jenomže jsem ještě víc vysílená, protože jsem se přespala, je mi k tomu všemu blbě.



ANIMACE | Kloužu na podlaze, lížu polevy

23. června 2014 v 20:13 | Marillee |  Svět podle Butterfly
Ahoj! Dneska, to byste mi nevěřili, si ze mě zase dělaly srandu. A ta menší se dokonce schovávala za tou podivnou modrou věcí, kterou na mě neustále směřovala! Ony snad neví, že je mi to nepříjemné? Chtěla jsem nějakou zábavu, ale ani moje varovné štěkání nepochopily! Spíš jsem z toho málem sama ohluchla. Život s lidmi je prostě někdy těžký!





Zážitek:
Představte si to. Moje mamka pomáhala jedné známé s pečením pro jejich synka, který končil devítku. A doma se pekl perník, který mamka zdobí čoko-polevou a posypem z ořechů. Jó, jak přišla ta známá, vzala s sebou svýho malýho hafana, a když se mu snažila vyrvat z pusy Flájinu hračku, perník položila na zem. Největší chyba, kterou u nás doma můžete udělat. Poučení pro příště. Naše Fláj totiž v radosti z psí návštěvy pobíhala po bytě a při jednom úžasném brzdícím manévru se sklouzla kolem pekáče s již zmiňovaným perníkem a v té rychlosti slízla kus polevy... Polovinu dotčenou naším psem jsme dostali zpátky. Mně to nevadí, perník byl dobrej. :)

Špatné známky = hlupák?

13. června 2014 v 22:00 | Marillee |  Přemýšlím
Dlouho mi vězí v hlavě otázka, jestli o nás dobré známky doopravdy vypovídají, že každý večer, jen co přijdeme ze školy, sedneme ke stolu a šprtáme se. Zda-li o nás opravdu řeknou víc, než bychom byli kdy schopni sami vyslovit. Jestli z nás špatné známky dělají hlupáka. Učitelé a jiní lidé nás tímto způsobem hodnotí den co den a já se ptám, hodnotí nás tímto způsobem oprávněně? Co o nás vypovídají naše známky?

PASTEL | Psí oči

7. června 2014 v 14:00 | Marillee |  Výtvarno
Právě před chvílí (7.6. 13:31) jsem dokreslila, dopatlala, do-jakkoliv se tomu dá nadávat, asi 10 minutový náčrt našeho psa, který tak krásně smutně koukal na mamku, když šustila s platíčkem prášků. Asi chudák Butterfly čekala, že bude nějaké papu. :D

Chtěla jsem náčrt provést už dlouhou dobu, avšak když se mi naskytla příležitost, máma se psem zmizeli kdo ví kam a vrátí se až zítra. Nezbylo mi tedy nic jiného, než zkusit vlastní rukou okopčit fotografii. Sice to není totožné, ale svůj účel to splnilo a já jsem se svým ztvárněním tzv. "Psích očí" opravdu spokojená. :)

A ano, vím, že je ten papír celý ušmudlaný, rozmazávala jsem to prstama, hehe.

- Materiál: měkké pastely Raphael - černá a bílá
- Doba kreslení: 10 minut?
- Formát: A4, kancelářský papír


Loučení

6. června 2014 v 16:00 | Marillee |  Téma týdne
Maturitu za sebou ještě nemám, ale moje bývalá třída ano. Neptejte se proč, prostě jsme na bývalé škole končili ve 3. ročníku. (A myslím si, že bych to mileráda uvítala i nyní, jelikož myšlenka na další takový rok jako byl tento mě moc netěší.)

Před dvěma týdni mi bylo ctí navštívit můj potenciálně vlastní maturitní ples a dost prudce mě píchlo u srdce. Mrzelo mě, že mezi svými bývalými spolužáky nestojím taky a neoslavuju. Oslavovala jsem, to ano. Jenomže s cílem se co nejlépe se všemi rozloučit. Teď každý z nich stojí na volné noze a více než polovina se odstěhuje studovat do zahraničí a nejspíš tam taky i zůstane. A já nemám blbý Facebook, abych očíhla, jak žijou.

Jde o takový ten pocit... Loučila jsem se. Ne s lidmi, to sice taky, ale o to nešlo. Na té škole jsem sice strávila "jen" 4 roky, jenomže zrovna ty nejvíce, jak to říct, progresivní. Zkrátka šestá třída až vyšší gympl, roky puberty, dospívání, začlenění se do kolektivu... Valná většina lidí tohle zažívá na základkách, kde se ovšem se vším loučíte po dlouhatánských 9 letech. Já tam takovou dobu sice nestrávila, ale celý strávený čas v té škole mi natolik přirostl k srdci, že jsem až skoro litovala svého rozhodnutí ze školy odejít. Chápejte, mám mezi nimi něco jako nejlepšího kamaráda, i když na takové řeči nevěřím. Zkrátka a prostě tam mám hodně dobrých přátel a skoro jsem zapomněla, jak dobře se mezi nimi cítím. A ten pocit, když je vidíte, jak dobře se mají oni i bez vás...

Tím nechci říct, že by si mě měli víc vážit, to vůbec ne. Navíc jsem se se všemi kromě pár lidí viděla naposledy při mém odchodu ze školy, což je tři roky zpátky, takže jim nemám co vyčítat. Ale pocit, že to všechno vlastně už skončilo a už se to nedá vrátit zpátky, nebo jenom zpomalit... Jak strašně rychle ten čas plyne. Už začínám být senilní, že jo. Pořád si pamatuju svoje přijímačky v páté třídě - krev z nosu, krvavé otisky na SCIO přijímacích papírech, vroucné učitelky, které mě neustále obtěžovaly otázkami, jestli si nechci dát pauzu... A teď je to všechno pryč. Zkrátka PUF! S odchodem mé třídy už nemám důvod se vracet na svou bývalou školu. Tato myšlenka mě noří do pocitu naprosté beznaděje.

Zavřela jsem za sebou jedna obrovitánská vrata a děsím se, až uzavřu i ty další...

Omlouvám se za tento článek, je hodně zkomolený. Jako ženská jsem přeskakovala z myšlenky na myšlenku. Tak snad se v tom vyznáte.

Jižní Morava

4. června 2014 v 8:00 | Marillee |  Fotodeník
O víkendu jsem byla na jižní Moravě, nedaleko areálu Lednice. Samozřejmě to byl výlet za vínem, jak jinak když jedu s mamkou. :D Zde je pár fotek, které jsem tam pořídila. Bohužel jsem moc věcí neviděla, nevyfotila, protože mě chytla alergie a museli jsme se vrátit. Ale i tak jsou některé podle mě povedené. :)

V areálu jsme potkávali celkem slušně odlišné lidi. Jednou nás míleji motorkáři a motorkářky v kožených bundách, šátcích přes hlavu a všelijakýma cinkátkama, později to byli zase stavebčané, neboť jsem napočítala ten den dohromady 5 nevěst fotících se ve všech možných pozicích se zámkem v pozadí. :)






Delirium

3. června 2014 v 16:00 | Marillee |  Knihy

Delirium - Lauren Oliver

Sci-fi, Romantický

Anotace: Dříve si lidé mysleli, že je láska dobrá věc. To bylo předtím, než na ni vědci objevili lék. Lidé nechápali, že když vám jednou láska oblaží mysl a rozproudí krev, není úniku. Teď je všechno jinak, vědci ji dovedou vymýtit a vláda požaduje, aby se všichni občané v den svých osmnáctých narozenin podrobili speciálnímu lékařskému zákroku, díky němuž by měli být vůči lásce imunní. Lena Halowayová se na ten den vždy těšila. Život bez lásky přece znamená život bez bolesti, bezpečný a předvídatelný. A šťastný. Schází devadesát pět dní, jenže Leně se stane něco nemyslitelného: Zamiluje se.


***Veškeré obálky a anotace na tomto webu stahuji z
pokud ovšem nejsou z vlastního či jiného zdroje.
K filmům používám obrázky z ČSFD.